Zpět Lýdie Růžičková
„Dřív jsme jezdili celá rodina na kole, cyklistické výlety byly u nás o víkendu na programu naprosto běžné,“ říká Lydie. Od doby, co se děti odstěhovaly, jsou pochopitelně rodinné vyjížďky minulostí: „Mohli bychom samozřejmě jezdit dál ve dvou s manželem. Můj muž sport miluje, denně jezdí do práce na kole, cvičí, posiluje, ale já mám občas pocit, že za ním jen tiše pokulhávám.“ Lýdie má za sebou šest operací kolen, což jí náročnější sportovní výkony znemožňuje: „Neušlápnu tolik, kolena mě při jízdě bolí, už mi to zkrátka nejede tak dobře jako dřív. Jenže mi to strašně chybí!“ Z toho důvodu začala Lýdie pokukovat po elektrokolech. „Zjišťovala jsem na internetu, jaké by pro mě bylo nejvhodnější a narazila jsem na informaci, že je možné elektrokolo půjčit a nakonec ho dokonce získat. Odpověděla jsem a ono to vyšlo,“ raduje se dnes. Dobře si uvědomuje, že musí kolena především řádně rozhýbat, posílit svaly. Jízdu na kole jí ze stejných důvodů doporučil i lékař. „Za prací dojíždím do Prahy, takže na dojíždění do práce elektrokolo nevyužiju. Ale plánuju, že budu jezdit u nás na výlety. Pracuju ve zdravotnictví na směny, takže mám občas volno i přes den a můžu vyjet. Těším se, že jakmile bude volná chvíle, ihned sednu na kolo a pojedu!“ V okolí Kladna, kde Lýdie bydlí, není nouze o rozmanité terény. Může si vyjet jen tak po rovině, ale kolem jsou i příjemné kopečky. „Nejčastěji budu asi vyrážet za dcerou, která bydlí jen dvacet kilometrů od nás. Počítám, že k ní dojedu, odpočinu si a pojedu zase zpátky. Naplánovala jsem si výlety za kamarádkami, do Velkých Přílep, na Okoř. Těším se, že se mnou občas vyrazí i manžel a budeme jezdit spolu jako dřív. Odpadnou dohady, že na mě musí čekat, a kdo ví, možná nakonec budu čekat já na něj!“
Blog
Další víkend v sedle APACHE 21.09. 2016

Manžel navrhl cestu v mezích mého dojezdu baterie a dohodli jsme se na Českém středohoří.
První zastavení bylo v Třebízi, kde je celé náměstí vedeno jako vesnická památková rezervace.
Poté byla zastávka v Klobukách u kašny na doplnění studené vody do lahví a pak vzhůru ke 3,5m vysokému kamenu-menhiru, který je 2 500 let starý.
Dále naše cesta pokračovala stále na sever do Peruce k místnímu zámku, v jehož zahradě je Muzeum české vesnice. Další metry Perucké naučné stezky nás zavedly do cíle našeho výletu, ke Krásné vyhlídce. Přímo od stolu s lavicemi je opravdu krásný pohled na České středohoří od vrchu Raná. Pak již zbývala cesta do Vraného k místnímu zámku. Začalo se pomalu stmívat a tak rychle domů. Přijeli jsme pomalu za tmy, ale byl to skvělý výlet. Ještě jednou Apači děkuji za tu šanci! Díky elektrokolu mohu objevovat historické stavby, skály, přírodu, kterou jsem při průjezdu autem ani nezahlédla.

Výlet po sopkách 18.08. 2016

Po minulé trase kolem rybníků jsem se rozhodla změnit žánr  a zajet si na 2  blízké bývalé sopky na Vinařické a Slánské hoře. Cesta je sice v poslední fázi komplikovaná a musela jsem slézt z kola, ale díky přepnutí na chodící asistent jsem v pohodě zvládla i tuto nástrahu. Odměnou mi byl pohled do bývalého lomu čediče. Cestou jsme se také zastavily pod dvěma stožáry větrných 3MW elektráren a na dohled bylo stále královské město Slaný, takže zabloudit ani nešlo. Až pohledem do zdejšího lomu uvědomuji, jak vysoko jsem se díky elektrokolu mohla dostat. Bez něj bych se bála vyjít na vrchol i s turistickými hůlkami. A teď jsem tu i s Apachem. K neuvěření! Doma po krátkém posilnění a natrhání malin jsme ještě v podvečer zajeli ke známým do Kačice. Konečný dojezd  domů byl ve 21,30 hod. Až na mírnou bolest pozadí jsem zvládla nečekaných 50 km. Na  baterii zmizely jen dvě čárky. Zažívám opět krásné pocity. Děkuji !! Zdraví Lýdie Růžičková

Mimořádné hlášení 16.07. 2016

POZOR! Po minulém příjezdu zasedla rada starších, tedy já s manželem a po vášnivé debatě při dýmce míru jsme se rozhodli, že "adoptujeme"dalšího Apačíka! Má jméno Manitou E5  a je to takový pěkný macík. Je celý černý a pomaloval se žlutomodrými válečnými barvami. Koupili jsme mu rovnou silnější baterii (13Ah), aby mohl s námi na všechny výlety po středočeské prérii. Manžel doufá, že rychle zapadne do naší indiánské rodiny a budeme spolu všichni šťastni. Sice jsme se museli kvůli němu zadlužit, ale za to pohodlí to bude určitě stát. Vážně to nejde, aby jeden jezdil na elektriku a druhý všechno šlapal sám. Naši indiánci se již těší na víkend. Pojedeme totiž do Ameriky (tedy spíše na Ameriku)!   Zdraví natěšená Lýdie a tentokrát i manžel Pavel
Manitou E5

Klíčovská přehrada 10.07. 2016

Tato přehrada leží uprostřed křivoklátských lesů u Zbečna. Jelikož cesta má vést půlkou v lese, kde by měl být chládek, odvážila jsem se tuto trasu podstoupit. Jedeme lesem na nádraží v K. Žehrovicích, kde začíná krásná cyklostezka až na Lány, kde má být náš první záchytný bod. První část cyklostezky vede po bývalé vlečce na důl Nosek v Tuchlovicích. Poté kolem Lánské obory k zámku. Tam nás ozbrojená vojenská patrola nepustila s kolem  do zámeckého parku, tak alespoň rychlé foto z boku zámku. A jedeme po červené značce na cíl naší cesty. Ještě odbočka na vyhlídku v Lánské oboře, kde chovají vysokou zvěř. I když je pravé poledne, zvěř krmí až v 15 hodin, takže opět rychlé foto u stojanů s chovnou zvěří a hurá dál. Pro jistotu kontrola baterie, stále 4 čárky k dispozici. Cesta vede po silnici i lesními pěšinami. Je značená červeně, tak jsem byla ráda, že vyzkouším kolo i na kořenech, jehličí i blátě a nezabloudím. Zkraje to šlo, ale ke konci jsem raději slezla a kolo vedla. Chodícího asistenta nebylo třeba, protože jsem šla dolů z kopce. Cestička byla úzká, kamenitá, zahloubená v příkrém svahu a prudce dolů. I manžel "stál na brzdách"a popojížděl jak na koloběžce. Tam jsem zalitovala, že jsme nejeli po silnici. Nakonec jsme ve zdraví oba tento strašidelný úsek sjeli a v pohodě a já na pátý stupeň vyjela na hráz přehrady. Klíčava je vodní nádrž na pitnou vodu pro Střední Čechy i část Prahy. Po pokochání nádrží, přírodou i metrovými rybami, jsme se ve Zbečně najedli a pokračovali zpět k domovu. Mrknutím  okem na baterii zjišťuji, že jsou k dispozici stále 4 čárky. To se ale rychle změnilo a v kopcích nad Zbečnem a v Sýkořicí už byly jen tři. Před námi ještě 20 km. Využíváme opět zkratku, tentokrát mezi poli se honem schovat před sluníčkem do lesů. Pod trojku na displeji nejdu a tak  mi manžel z velké dáli jistí záda. Poslední větší kopec je v Kačici, to již zbývá 10 km a jedna čárka. To již začínám poposedávat na sedle, protože mi bolí pozadí i vše okolo. A nebudete věřit, v tom samém místě jako minule (vážně!) mi zkolabovala baterie. Kdyby mě zrovna neviděla moje maminka, tak by mě to manžel neuvěřil. Sama bych mu to také nevěřila. Asi to místo je šťastně zakleté. Ještě, že je jen 100 metrů od našeho domečku. Takže opět velká klika. Po ujetých 73 km po křivoklátských lesích jsem opět ke konci  baterii nešetřila. Ale najela jsem o 20 km víc než minule! Čistá doba jízdy byla přesně 4 hodiny a 3 minuty. Manžel měl opět pravdu, že na lehčí převod na přehazovačce se motor tolik nenamáhá a já dojela již přes 70 km. Ještě že mám silnější baterii, než dávají do jiných typů. Je to fajn. Po příjezdu mě ale manžel zpražil prohlášením, že jel se mnou naposled, pokud mu nekoupím elektrokolo! Možná ještě vykopeme kvůli Apachi válečnou sekeru!:) Tak uvidíme.

 

Zdraví Lýdie Růžičková

Klíčovská přehrada

Cesta na sopku 05.07. 2016

Po minulé trase kolem rybníků jsem se rozhodla změnit žánr a dnes si zajet na dvě blízké bývalé sopky na Vinařické a Slánské hoře. Počasí je ideální a tak se těší i manžel na klasickém kole. První ilustrační fotku jsme udělali před důlním skansenem Mayrau, ale jelikož bydlíme blízko něj a známe ho, pokračujeme na naši první vrchařskou prémii na Vinařické horce. Cesta je sice v poslední fázi komplikovaná a musela jsem slézt z kola, ale díky přepnutí na chodícího asistenta jsem v pohodě zvládla i tuto nástrahu. Odměnou byl pohled do bývalého lomu čediče, do kterého mě manžel přinutit sjet, abych také vyzkoušela, jak kolo táhne do krátkého, ale příkrého výjezdu. Jak to dopadlo, vidíte na fotografii. Naštěstí tam nebyly kameny, ale vysoká tráva, tak jsem sebe, ani kolo nepoškrábala. Náladu mě jen spravil krásný výhled na Říp či České středohoří, pod které patří obě dnes navštívené horky vulkanického původu.

Cestou jsme se zastavily pod dvěma stožáry větrných 3MW elektráren, ale protože bylo bezvětří, tak se netočily. Na dohled bylo stále královské město Slaný, takže zabloudit ani nešlo. Po zkušenosti s padáním z Vinařic jsem raději finální cestu na druhou vrchařskou prémii Slánské hory provedla opět s chodícím asistentem. Manžel již sesedl dole a v chládku místní vegetace si trochu odpočinul. Já si pohledem do zdejšího lomu uvědomila, jak vysoko jsem se díky elektrokolu mohla dostat. Bez něj bych se bála vyjít na vrchol i s turistickými hůlkami. A teď jsem tam i s kolem. K neuvěření! Když jsem se dost pokochala pohledem po okolí, manžel se vydýchal, opět jsem raději kolo svedla až na asfalt mezi domy, kde na mne čekal mimořádně jako první manžel. Čekala nás cesta k domovu, kde jsme se po krátkém posilnění a natrhání malin, ještě v podvečer vydali ke známým do Kačice. Konečný dojezd domů byl ve 21:30. Až na mírnou bolest pozadí, které není ještě správně vytlačeno, jsem zvládla nečekaných 50 km v pohodě a zmizely na baterii jen dvě čárky. Zažívám opět krásné pocity, jako jsme dříve zažívali na Luži či Ještědu. Děkuji Apači!!

 

Zdraví Lýdie Růžičková

Cesta na sopku

První výlet na elektrokole 01.07. 2016

Po několika nocích, ve kterých jsem ve snech projezdila půlku republiky, jsem se dočkala a s manželem vyrazila na první delší jízdu za známými do rekreační oblasti Bucek na Rakovnicku. Předpokládaná délka asi 20 km. Po nastavení trasy do mobilu je čas dojezdu něco pod 2 hodiny. Konečně tak nasedám na vysněné elektrokolo, manžel na své klasické a vyrážíme. Těším se na kopec nad Libušínem, který se opravdu dá šlapat. Vyjedu ho jako nic na 3 stupeň, konec na čtyřku. Na manžela čekám asi 10 minut, sotva popadá dech a skrz zuby procedí, ať jedu napřed, že se nehodlá zničit po pár kilometrech.

Cestu znám, tak si jedu sama a užívám si to. Bála jsem se, jak budu současně řadit na kole i na motoru, ale ani jsem si neuvědomovala, že dělám něco navíc. Motor pomáhá v každém převodu. Kolena šlapala jak nic, jak první půlku po silnici, tak druhou po polních a lesních cestách. Přijela jsem na rybník Bucek asi o půl hodiny dřív, než byl plán. Zmizela mi jedna čárka na baterii, takže paráda. Manžel přijel akorát na hotové maso. Po první delší jízdě absolutní spokojenost a radost, že po pár letech opět mohu jezdit na kole a bez bolesti.

 Hned druhý den jsme jeli všichni za kamarády na chatu do Kalivod. Asi půlka cesty opět po polní cestě, kde mě všichni zdržovali a druhá půlka po silnici a zvláště do kopců na mně logicky nikdo neměl. Měla jsem tak čas si vychutnat cestu a vnímat asi 5 rybníků, které jsme cestou míjeli. Na chatě si kolo všichni vyzkoušeli a i ti, co se vyjadřovali rezervovaně, po jízdě byli překvapeni jak"odšťuchem" při rozjezdu tak i záběrem do kopce. Po vykoupání v jednom z místních rybníků a přečkání bouřky jsme vyrazili na zpáteční cestu. Jelikož se blížila další buřina, tak jsem motor nešetřila a hojně využívala i 4 či dokonce 5. Nebudete tomu věřit, ale asi 100 metrů před našim domem mi došla baterie. Tomu se říká mít kliku. Suma sumárum: žádné šetření baterie a zvládnutí 70 km bez problémů pro má operovaná kolena. Na první souvislou cestu a zkoušení kola to snad jde. Doufám, že po dalším soužití s tímto elektrokolem dokážu dojezd ještě prodloužit.

 

Pro dnešek se loučí Lýdie Růžičková.

První výlet na elektrokole